Oblíbený český autor Jaroslav Rudiš se stal autorem česko-německým, protože ač český rodák, tento román napsal nejprve německy a až po několika letech byl přeložen do češtiny. Jeho nejnovější román dokonce ještě z němčiny přeložený nebyl.
Rudiš v této knize vypráví na jeho poměry delší příběh o téměř stoletém pánovi jménem Winterberg, kterého na jeho poslední, ale o to velkolepější vlakojízdě doprovází chlápek, jehož povoláním je pečovat o umírající.
Winterberg a Kraus jsou zajímavá dvojka. Oba jsou docela bručouni, jen Winterberg se v doprovodu svého nového pečovatele překvapivě uvolní a rozpovídá. Začne mít takzvané „záchvaty historie“ a s pomocí svého milovaného bedekru z roku 1913 začne dlouze vyprávět o svých oblíbených tématech, jimiž jsou dějiny železnice, bitvy a krematoria. Ve svém povídání přeskakuje z tématu na téma a malinko blábolí, ale přesto je to zábavné, až fascinující.
Podobně zábavná je i celá kniha. Ta je trochu zasněná a pomalu odhaluje minulost ústřední dvojice zahrnující nešťastné lásky (tentokrát klasické romantické lásky k opačnému pohlaví). Často je Winterbergovo i Krausovo vzpomínání až příliš v náznacích, takže i po dočtení knihy působí neúplně. Nijak zvlášť mi však toto tápání v mlze nevadilo. Ačkoliv u starého Winterberga jsem očekával nějaké větší zvraty.
Kniha se čte velmi dobře. Člověku se chce být stejně tak nadšený z cestování vlakem jako Winterberg, který v knize navštíví česká města či Berlín a Budapešť. Během cesty narazíme na všední události napsané poutavým způsobem.
Je to zvláštní, ale tato zadumaná kniha se mi špatně hodnotí, resp. hůř se mi vysvětluje, co se mi na ni líbí. Jsem obvykle spíše pragmatik, ale čtení Winterbergovy poslední cesty pro mě bylo jako poslech příjemné hudby. Což může být způsobené i tím, že se v knize heslovitě opakují různé věty, čemuž i zde můžeme říkat refrén.
Winterberova poslední cesta je precizně napsaný román o posedlosti železnicí a historii, která se nedá vrátit.
Buďte první! Přidejte komentář