Mladý právník Jonathan Harker se vydává do Transylvánie za místním hrabětem, aby mu pomohl přestěhovat se do Londýna. Tam je svědkem záhadných a znepokojivých situací, což je ale jen začátek velkého upírského eposu.
Drákula je jednou z největších hororových klasik všech dob. Zpopularizoval monstrum zvané upír či vampír, které se v mýtech a povídačkách vyskytovalo po staletí po celém světě. Bram Stoker však tuto příšeru posunul dál, konkrétně má tento upír více romantickou duši a plynule funguje v tehdejším moderním světě, na konci 19. století.
Protože je kniha už tak stará, měl bych k ní být možná shovívavější, ale budu upřímný. Četl jsem i starší a zábavnější knihy.
Začátek, v němž se Jonathan setkává s Drákulou v jeho hradě, je velmi příjemný. Z větší části však v knize sledujeme londýnskou partu v čele s Vanem Helsingem, která si chce na zabijáckého upíra došlápnout. Jenže ta je děsivě neefektivní a všechno jim trvá šíleně dlouho. A to například proto, že jsou velkými tajnůstkáři – chtějí se navzájem „chránit“ před děsivými informacemi. Takový lovec upírů Van Helsing například celou dobu ví, že je Drákula upír, ale radši jen naznačuje a nechává ostatní tápat ve tmě.
Hodně mi vadilo to, jak jsou všechny hlavní postavy zaměnitelné. Všichni muži jsou dokonalí gentlemani, všechny ženy jsou velmi křehké, ale odvážné. Jsou tu i odlišné postavy, ale těm se román příliš nevěnuje – a to se překvapivě týká i Drákuly.
Ano, kniha sice nese jeho jméno, ale ve skutečnosti se v knize Drákula tolik neobjevuje. Operuje spíše za tmy (ačkoliv pro tohoto upíra světlo není smrtelně nebezpečné) a my se vždy až později spolu s partou hrdinů dozvídáme o tom, co provedl.
Chápu tu počáteční ideu, že čtenář bude společně s nimi lovit upíra a že může být docela děsivé nevědět úplně vše, jenže v úvodu knihy jasně vidíme, že Drákula je sice trochu patetický, ale zároveň je to fascinující postava – na rozdíl od party lidí, co po něm pase. V tom se mimochodem liší slavná filmová adaptace ze 30. let, která v upraveném ději chytře hraběte Drákulu s hlavními postavami průběžně propojuje, ne jako u knihy, kde se setkají jen v úvodu a závěru.
Bram Stoker chtěl knihu napsat skrz deníkové zápisy a novinové články, což i dnes zní zajímavě, ale bohužel se kvůli tomu moc nedozvíme o děsivém upírovi, zato se toho dovíme bolestně mnoho o romantických peripetií tehdejší vyšší třídy.
Drákula od Brama Stokera má občas výbornou atmosféru a několik vynikajících nápadů, díky nimž si zaslouží být klasikou. Na druhou stranu má ploché postavy a velmi roztahaný děj.
Legendární horor, ale nepříliš dobré čtení.
Buďte první! Přidejte komentář